„Blending je rychlejší a jednodušší cesta k zavádění vodíkových technologií,“ říká finanční ředitel skupiny GasNet Thomas Merker

V loňském čísle časopisu ENERGETIKA, věnovaném plynárenství, jsem rozhovor s předsedou Českého plynárenského svazu Martinem Slabým začala konstatováním, že plyn se v roce 2022 stal téměř sprostým slovem, a otázkou, zda se to plynařům daří měnit. Zeptám se tedy na totéž i vás. Je situace po dalším roce lepší?

Domnívám se, že se to zlepšilo. Myslím, že jsme dnes všichni rádi, že tu plyn máme. Plyn hraje díky své flexibilitě a robustní distribuční síti důležitou roli při přechodu od uhlí. Bez plynu to prostě nepůjde. Jeho výhodou je, že v každém kilogramu plynu je uloženo obrovské množství energie, kterou dokážeme díky zásobníkům akumulovat a využít v době, kdy ji potřebujeme. Mnoho zákazníků, kteří ještě před rokem nemohli plynu přijít na jméno, dnes vidí jeho výhody, tedy nízké náklady na distribuci, přiměřené ceny za komoditu, nízké emise a disponibilitu. Z tohoto pohledu věřím, že mnoho hráčů na trhu i politiků počítá s plynem i v budoucnu.

Zásadní roli má hrát plyn v dekarbonizaci teplárenství. Máme dostatečné kapacity distribuční sítě pro zásobování velkých tepláren?

Plynárenská soustava byla navržena v 80. a 90. letech minulého století, kdy spotřeba dosahovala zhruba 100 TWh. Dnes, po energetické krizi a navyšování účinnosti při výrobě tepla a elektřiny i v průmyslu, spotřeba klesla na hodnotu okolo 70 TWh. Odchod od uhlí bude v ČR znamenat obrovský nárůst. Hovoříme o 130–140 TWh primární energie, kterou je třeba nahradit. Plyn je mimo jiné naprosto klíčový pro zachování centrálního zásobování teplem, které bude ve velkém odcházet od uhlí a na němž je závislá více než třetina českých domácností. Předpokládáme, že spotřeba plynu se zvedne o 20–30 TWh. Dostatečné kapacity tedy máme.

Jste schopni připojovat všechny zájemce?

Jeden pohled je globální, z pohledu celé ČR – tam je kapacita sítě dostatečná. Druhý je lokální. V některých regionech můžeme samozřejmě narazit na kapacitní omezení. Tam musíme komunikovat s investory a posoudit individuálně každý konkrétní případ. Zatím jsme ale neidentifikovali žádná úzká místa ve velkém měřítku. Teplárny většinou plyn mají, je třeba jen navýšit kapacity. Ty největší energetické výrobny pak často leží přímo u distribuční sítě. V ojedinělých případech se dají vymyslet i jiné technologie, jako nádrže na LNG, a tím kapacitu vytvořit.

Většina investorů do plynových zdrojů ale stále vyčkává, jednak na kapacitní mechanismy, jednak možná na přehodnocení postavení plynu jako přechodného paliva...

V projektové či povolovací fázi je těch projektů hodně. Možná to navenek není tolik vidět, ale náš Asset Management je teď hodně vytížený. Zdroje, které vyrábí v kogeneraci – od velkých po malé městské teplárny – a které mají výnosy i z tepla, nejsou tak závislé na kapacitních mechanismech. V případě velkých zdrojů pro systémové služby to potřeba je. Nicméně investoři mají dnes, například oproti situaci před rokem, lepší vyhlídky.

Celou energetiku, a vás asi nevyjímaje, čekají velké investice. Kam musí směřovat – do sítí, či do nových technologií a přizpůsobení se jim?

Náš hlavní úkol je udržovat a modernizovat distribuční plynárenskou soustavu. Tedy 98 procent našich investic jde do obnovy. Primárně jde o rekonstrukce regulačních stanic, výměnu ocelových plynovodů za polyethylenové v lokálních sítích a investice do snižování emisí v provozu. V tom je situace v plynárenství jiná než u elektřiny, kde momentálně převažuje rozvoj. Tlak na investiční výdaje je však i u nás enormní. Práce i materiály podražily za posledních pět let o 40 až 60 procent. Abychom tedy mohli nutné investice uskutečnit, potřebujeme odpovídající regulatorní podmínky. Bez zohlednění inflace v parametrech pro další regulační periodu bychom byli nuceni tyto investice významně snížit. Vedle těchto investic na obnovu soustavy samozřejmě připravujeme naši infrastrukturu na nové plyny jako biometan a vodík a na nové technologie, které pomohou snížit naše emise a náklady.

Jaké máte na mysli?

Jako příklad mohu uvést inovace v oblasti předehřívání plynu v regulačních stanicích, kterých máme více než 3 000 a dosud v nich využíváme především plynové kotle. Nyní rozjíždíme pilotní projekt na instalaci malé turbíny, která je poháněna proudícím plynem, a z ní vyráběná elektřina zásobuje tepelné čerpadlo, jež zajišťuje ohřev. Chceme tak vytvořit soběstačné regulační stanice, což uspoří náklady na plyn a sníží také emise.

Zastavme se u vodíku. Jak konkrétní jsou vaše aktivity?

Poslední dva roky jsme se intenzivně zabývali připraveností naší sítě na vodík, jaké investice k tomu budou potřeba a jak dlouho to celé bude trvat. Nicméně nechceme jen diskutovat a čekat. Chystáme první konkrétní projekty. Ještě v letošním roce chceme zahájit zkušební provoz vodíkové obce v Hranicích u Aše. Slunce a vítr zde pohání elektrolyzér na výrobu vodíku, který budeme vtláčet do naší sítě a nahradíme jím část zemního plynu v této obci. Postupně budeme podíl navyšovat až na 20 procent. Všechny naše analýzy a výpočty i diskuse se zahraničními partnery ukazují, že 20% podíl vodíku v soustavě nepředstavuje žádný problém. Právě to má projekt v Hranicích potvrdit. Nejen po technické stránce, ale i po stránce legislativní a obchodní naše společnost získá obrovské know-how, které dosud v ČR chybí. Jsme připraveni ho sdílet a dát ho k dispozici pro nastartování vodíkovému hospodářství i dalším stakeholderům.

Jak se vám podařilo překonat v Hranicích nedůvěru k něčemu tak neznámému, jako je vodík?

Na začátku, když začnete nabízet vodík, tedy takového yettiho, kterého ještě nikdo neviděl, určitě obavy existovaly. Domnívám se ale, že poté, co jsme prošli portfolio zákazníků a v podstatě každý kotel zkontrolovali, tak jsme ty obavy velmi rychle odstranili. Plyn tam využívají i menší průmysloví zákazníci, a i ti s námi velmi proaktivně spolupracovali.

Český plynárenský svaz se v rámci studie dotazoval výrobců kotlů a dalších zařízení, zda jejich výrobky umí spálit směs vodíku a zemního plynu. Všechny kotle vyrobené po roce 2003 to umí a jsou takto otestované. Zejména v sektoru domácností nevidíme z pohledu spotřebiče problém. U průmyslových zákazníků, jejichž technologie mohou být citlivější, musíme situaci hodnotit individuálně.

Z toho, co říkáte, tedy chápu, že jste spíše zastáncem blendingu a nikoliv vytváření tzv. vodíkových údolí či ostrovů, jak o nich hovoří Vodíková strategie…

Ostrovy jsou jedna možnost, jak vodíkové hospodářství nastartovat. Jsou vhodné pro průmyslové podniky s velkými emisemi, které můžou samy či s partnerem vyrábět zelenou elektřinu a instalovat elektrolyzér. Není ale snadné sladit výrobu zelené elektřiny a následně vodíku a spotřebu vodíku v místě a čase, zvlášť v průmyslu, který pracuje nonstop. My proto chceme svým projektem ukázat, že z pohledu distributora a zákazníka je blending rychlejší, finančně méně náročnou a jednodušší možností zavádění vodíkových technologií. Odpadá to náročné vyvážení spotřeby a výroby. Výrobce v bodě A vstřikuje vodík a v bodě B, což může být na druhém konci republiky, si zákazník vodík koupí virtuálně, stejně jako to dnes funguje na trhu se zelenou elektřinou. Díky tomu se může potkat výroba s poptávkou mnohem snadněji. Poptávka pak poroste, protože si všichni zákazníci, a nejen ti průmysloví, budou moct koupit vodík. Výrobcům vodíku na druhou stranu odpadne podnikatelské riziko závislosti na poptávce jednoho daného zákazníka.

Blending má zároveň ještě další pozitivní aspekt. Nemusíte zásadně předělávat infrastrukturu a také technologii u většiny zákazníků. Jede se dál na plyn. To znamená významnou úsporu jak na straně provozovatele sítě, tak na straně spotřebitele.

Není ale kamenem úrazu při zavádění vodíku nedostatek OZE v České republice?

Jestli chceme nahradit uhlí, bude to v první řadě zemním plynem a půjde o velké objemy. Ani ideální přírodní podmínky by nedokázaly v ČR zajistit tolik elektřiny pro výrobu zeleného vodíku, aby nahradil fosilní plyn, uhlí nebo část ropy. Tím pádem musíme počítat s importem, ideálně přes diverzifikovanou evropskou síť, abychom se nedostali do stejné situace jako u zemního plynu, kde jsme byli závislí jen na jednom směru dodávek. Výhoda je, že ze zahraničí můžeme mít zelený vodík za výrazně nižší cenu, než které dosáhneme při výrobě u nás. Což ale neznamená, že v ČR nebudeme vyrábět vodík vůbec. Jsou okamžiky v roce, kdy máme nadbytečný objem energie OZE, a tak by bylo žádoucí pro českou ekonomiku tyto nadbytky smysluplně uplatňovat například při výrobě vodíku.

Testujete i možnosti získávání vodíku pyrolýzou. Jaké představuje výhody?

Jedná se o výrobu takzvaného tyrkysového vodíku štěpením metanu na vodík a pevný CO2. Jde o granulát, nikoliv CO2 v plynné formě. Pevný oxid uhličitý je výborný materiál pro zemědělství, který například zlepšuje schopnost půdy zadržovat vodu. Hodí se i pro cementárny či výrobce pneumatik, kde může nahradit část hmot, a tím pádem ušetří energii nutnou k jejich výrobě. Další výhodou je, že ve srovnání s elektrolýzou potřebujete o 80 % méně zelené elektřiny. Takto vyprodukovaný vodík se stane konkurenceschopnější vůči fosilním palivům. Technologie je již v jiných zemích v provozu. My nyní testujeme, jak ji zakomponovat do naší infrastruktury a za jakých podmínek může být ekonomicky přínosná.

Často slyším, že výrazně lépe než u vodíku jsme na tom s domácím zdrojem biometanu...

Minimálně pokud jde o potenciál. Potenciál výroby se pohybuje mezi 10 a 15 TWh, což už stojí za námahu. Uplatnění českého biometanu vidíme především v těžké silniční dopravě. Po přechodu energetiky z uhlí na plyn bude největším emitentem právě doprava. V důsledku implementace aktualizace směrnice RED (tzv. RED III) i systému EU ETS 2 dojde k výraznému nárůstu cen tradičních paliv. Ta v cílovém optimálním palivovém mixu a potřebném rozsahu může nahradit právě biometan. A objemy, které by biometan už nezvládl pokrýt, by pak pomohl uspokojit právě vodík.

Má to ale řadu překážek...

První je výroba. Dnes existuje více než 500 bioplynových stanic, které vyrábí bioplyn a spalují ho v kogeneračních jednotkách. Mají zajištěnou dlouhodobou podporu na výrobu elektřiny. Investor, v našich podmínkách obvykle zemědělec, tak primárně nemá zájem hledat jiné využití. Tato podpora bude ale končit a právě to je šance pro biometan.

Druhou překážkou je, že v souvislosti se zavedením provozní a investiční podpory zatím nevidíme snahu státu implementovat plně tržní pravidla stimulující poptávku. V různých strategických koncepcích a plánech ČR se o biometanu sice hovoří, chybí ale exekuce v praxi. Snažíme se proto intenzivně toto téma diskutovat s ministerstvy životního prostředí i obchodu a průmyslu a ERÚ. Pokud se prostředí pro výrobu a obchodování s biometanem správně a efektivně nastaví, věřím, že se přibližně polovina současných bioplynových stanic může přestavit na výrobu biometanu.

Už se objevují zájemci? A jste schopni jim nabídnout připojení?

Momentálně máme připojeno sedm stanic a do konce roku přibude další. Když se ale dívám do evidence, vidím dalších 116 případů v různém stádiu řešení. Zájem tedy je. Kapacitu na připojení v principu také máme, je to standardizovaný proces. Rozjezd trendu bioLNG v dopravě chceme podpořit i sítí čerpacích bioLNG stanic, kterou stále rozšiřujeme.

Letos většinový podíl v GasNetu převzala společnost ČEZ. Co to pro vaši firmu znamená?

Jde o strategické spojení, které dává v podmínkách ČR velký smysl. ČEZ se soustředil především na elektřinu a teplo, my zase na plyn. Všichni jsme energetici. V provozování distribučních sítí v elektřině a plynu lze najít řadu synergií a na ty se teď chceme zaměřit. Nyní je důležité se vzájemně poznat a vyměnit si zkušenosti. Jsem přesvědčen, že propojení elektřiny, tepla a plynů – ať už toho zemního nebo biometanu či vodíku – přinese řadu výhod pro celou českou ekonomiku. Obě firmy se tímto krokem dostávají k novým příležitostem.

Energetika České republiky stále čeká na Státní energetickou koncepci. Jaký má podle vás význam? Co by nám měla říkat?

Rád bych tam viděl více SMART řešení. Jak být co nejméně závislí na okolním světě, jak využít lokální zdroje a jak to udělat chytře i cenově, aby ekonomika zůstala konkurenceschopná. Přechod z uhlí na plyn a jádro jsou sice jasné signály, ale to je jen třetina našeho problému. Zejména v dopravě máme velké rezervy. Chybí mi užší zapojení soukromého sektoru už v rámci diskusí nad koncepcemi. Myslím, že by byla jejich příprava rychlejší a měli bychom větší jistotu, že budou fungovat v praxi.

Ještě na jeden zajímavý projekt GasNetu se chci zeptat, a sice stavbu polygonu v Pardubicích…

Jde o výcvikové centrum, které stavíme primárně pro naše zaměstnance, kteří provádí inspekce, opravují, udržují sítě tak, aby se naučili pracovat se zemním plynem a vodíkem. Hotovo by mělo být v prvním čtvrtletí příštího roku. Odezva je velká a už nyní vidíme obrovský zájem si nové technologie, zejména zmíněný vodík, osahat, ať už ze strany úřadů, hasičů, průmyslových zákazníků i škol.

Vodík se tedy stane novým lákadlem plynárenství?

Už dnes můžeme konstatovat, že je tím lákadlem. Jako příklad mohu uvést, že jsme nedávno vypsali výběrové řízení na pět pozic v trainee programech pro studenty vysokých škol s tématem vodíku. Zájem byl tak velký, že jsme během dvou měsíců obsadili deset pozic. Mezi mladými lidmi je obrovský zájem sáhnout si na vodík a spatřit toho ‚yettiho‘. Vodík je něco nového a zájmu o náš obor výrazně napomáhá.

Jak úzká je vaše spolupráce se školami, od středních po vysoké?

Dlouhodobě a systematicky spolupracujeme s 27 školami po celé ČR z řad učilišť, středních škol a univerzit. Zaměřujeme se na podporu technických oborů na školách, studentské soutěže, veletrhy či pravidelně vysíláme naše experty mezi studenty, kteří jim o energetice v praxi přednášejí. Často slyšíme, že plyn je mrtvý, že není zájem o obor plynárenství. Minulý týden jsem navštívil plynárenské učiliště a jeho ředitel mi naopak potvrdil, že zájem žáků je velký. Důležité je prostě nečekat a udělat první krok. A to GasNet dělá. Ostatně mám k tomu osobní příklad. Jako student jsem nastoupil na praxi v energetice v Mladé Boleslavi a díky tomu jsem už v oboru zůstal.

Zdroj: Energetika

Thomas Merker

Od roku 2019 zastává pozici Chief Financial Officera (CFO) ve skupině GasNet. Je zodpovědný za finance a controlling, vztahy s investory, regulaci, prodej kapacity a business development. Předtím od roku 2002 působil ve skupině innogy v ČR (dříve RWE) na různých postech vrcholového managementu. Studoval na univerzitě F. Schillera v Jeně, J. Maximiliana ve Würburgu a Université de Caen ve Francii. Působí jako místopředseda Rady Českého plynárenského svazu.